Úvahy o úspěchu a neúspěchu

Vymanit se z narativu úspěšnosti

Ve svém slovníku nemám slova jako “úspěch” a “neúspěch”. Nepoužívám je k hodnocení sebe ani druhých. Pro mě existují jen lidé krásní a nekrásní (v estetickém smyslu).

Nikdy mě nezajímaly mé výsledky u zkoušek. Ať už jsem dopadl skvěle, nebo žalostně, nikdy jsem kvůli tomu nepropadal euforii ani smutku. Nemyslím si, že by mě mohl definovat jediný kus papíru s číslem. Stejně tak mi je jedno, jestli má někdo lepší práci než já, nebo jestli vydělává víc. Chvála či kritika od ostatních v zásadě neovlivňují mé vlastní vnímání sebe sama. Vlastně už odjakživa mám poměrně stabilní vnitřní jádro a pocit vlastní hodnoty, který nezávisí na vnějším hodnocení.

Už od dětství mám také zvyk čas od času se ptát kamarádů a spolužáků, jaký na mě mají dojem a názor. Není to však proto, abych zpochybňoval svou sebehodnotu, ale čistě proto, abych sbíral informace, chápal svůj otisk a vlny, které ve světě zanechávám, a porovnával to se svým vnitřním pohledem na sebe. Pokud je rozdíl mezi vnějším a vlastním hodnocením příliš velký, pak je něco určitě špatně – může to být extrémní ješitnost nebo extrémní nízké sebevědomí – a je třeba to zlepšit. Pokud se vnější a vlastní hodnocení příliš neliší, pak je tento stav velmi zdravý, svědčí o vnitřním klidu a sebejistotě.

Většinu svého života jsem prožíval v tomto poměrně zdravém a klidném stavu. Co se týče toho, jestli se mi něco povedlo, nebo ne, tak o tom takto nepřemýšlím ani to tak nedefinuji. Pokud by člověk neustále používal taková slova, jen by se zamotal do narativu úspěšnosti a musel by se neustále dokazovat. Chci se vymanit z těchto hodnotících kritérií a vytvořit si vlastní měřítko, které mi poslouží jak k pozorování a poznání sebe sama, tak k obohacujícímu pohledu na druhé.

Klást otázky a řešit problémy

Jak jednat poté, co se vymaníme z narativu úspěšnosti?

Pro mě je klíčové klást si otázky a hledat na ně řešení. A “problémy” lze rozdělit na dva typy: “problémy, které stojí za to řešit” a “problémy, které za to nestojí”. “Řešení problémů” se pak dělí na “problémy, které už jsou vyřešené” a “problémy, které ještě vyřešené nejsou”. Nejprve si musím ujasnit, které problémy jsou pro mě ty nejdůležitější, ty, do kterých se vyplatí investovat čas a energii.

Pak už je to o řešení problémů. Pokud je nějaký problém skutečně důležitý a stojí za to ho řešit, pak je třeba jednat, a to s jediným cílem: problém vyřešit. Všechno ostatní, co s řešením problému nesouvisí, je nepodstatné. Například, pokud chci vyřešit otázku svobody, pak jednorázový výsledek zkoušky, práce ve velké korporaci, sňatek, děti, pobyt v zemi a podobně, mi k řešení svobody vůbec nepomohou. Tyto věci jsou pro mě naprosto nedůležité. Vynaložit na ně byť jedinou vteřinu nebo špetku emocí by znamenalo plýtvat svým životem, takže to prostě nedělám a ani o tom nepřemýšlím.

K jednomu problému existuje nespočet řešení. Klíčové je najít takové, které problém skutečně vyřeší a zároveň je pro nás vhodné.

Klást správné otázky

Pokud se nějaký problém prostě nedaří vyřešit, je třeba se na něj znovu podívat a zvážit: a. Lze tento problém vůbec vyřešit? Nebo je od podstaty neřešitelný? b. Opravdu stojí za to investovat do řešení tohoto problému tolik času, energie a emocí? Nebo se můžete vrátit na začátek, změnit otázku a pokračovat dál?

Pokud je to a: Mnoho lidí se trápí lpěním na neřešitelných problémech. Chtějí je vyřešit, ale ve skutečnosti jsou bezvýchodné. Někteří lidé se například neustále snaží vyřešit otázku smrti a nechtějí přijmout nevyhnutelnou skutečnost, že každý jednou zemře. Jiní zase chtějí nutit své názory druhým a nepřijímají, že každý může mít odlišné myšlenky a pohledy. A pak jsou tu ti, kteří chtějí, aby je měli rádi i ti, kdo je nemají, a pokud se tak nestane, nesmírně trpí.

Takoví lidé se prostě berou příliš vážně. I kdybyste byli sebevíc schopní, musíte respektovat základní objektivní zákony světa a elementární fyzikální principy.

Pokud je to b: Mnoho dalších lidí chce řešit problémy, ale neustále si kladou špatné otázky. Vše, co dělají, jim přináší utrpení, nejsou v souladu se sebou samými a jejich sebehodnocení se nikdy neshoduje s vnějším hodnocením. Takoví lidé jsou buď extrémně zakomplexovaní, nebo extrémně arogantní, případně se pohybují mezi těmito dvěma extrémy.

Sebehodnocení těchto lidí silně závisí na vnějším hodnocení a objektivních kritériích, jako je bohatství a materiální statky. Proto vidíte, jak se někteří lidé, kteří uspějí u zkoušek, vydělají hodně peněz nebo se stanou menšími úředníky, stávají velmi arogantními a povýšenými, ale když narazí na někoho silnějšího, hned se mu chtějí podbízet. Extrémní nízké sebevědomí a arogance se střídají, neustále se porovnávají a nikdy nedosáhnou skutečného vnitřního klidu. Nebo se neustále řídí hodnoticím systémem společnosti a druhých, chtějí být dokonalí v každém ohledu: chtějí být dokonalým, všestranně vynikajícím dítětem, mít dokonalou práci, být dokonalou manželkou/manželem, vychovat dokonalé děti, touží po absolutní úctě k rodičům a zároveň chtějí, aby další generace opakovala tento “dokonalý” proces. Málokdy však mají čas a energii k tomu, aby se zamysleli nad sebou samými, nad tím, co skutečně potřebují a chtějí. Takoví lidé často velmi trpí, jejich vnitřní a vnější hodnocení jsou vážně nevyvážená a jejich nitro nemůže dosáhnout vnitřní soudržnosti a klidu.

Jak klást otázky je také umění, mnoho lidí to prostě neumí, koneckonců se to ve školách speciálně neučí. I když existuje kniha “Jak klást otázky”, lidé se to pravděpodobně nenaučí jen jejím přečtením; takováto praktická disciplína se musí učit v praxi.

Samozřejmě, dosáhnout stavu stabilních vlastních hodnot, vnitřní soudržnosti, bez arogance či extrémní sebekritiky, a odolnosti vůči vnějším pokušením, které by vychýlily vnitřní směr – takovýto stav vnitřního klidu – si jistě vyžaduje neustálou praxi a vytrvalé úsilí.

Podobně jako zdraví není cíl, ale stav: není to tak, že jsem dosáhl všech svých tělesných ukazatelů a pak se mohu o nic nestarat. Spíše jde o dlouhodobé udržování zdravého životního stylu, a pak si člověk přirozeně udrží zdravý stav. Občasné odchylky? Stačí se k němu zase vrátit. S pocitem vlastní hodnoty je to stejné.

Život se zjednoduší, cíle se vyjasní a jednání nebude příliš obtížné. Sníží se vnitřní vyčerpání. Život má své vzestupy a pády, vztahy se tvoří a rozpadají. Přesto všechno, vnitřní klid a štěstí při bytí sám se sebou převáží.

O tvorbě

Lidé, a zvláště tvůrci, si bezpodmínečně musí vyhradit dostatek času na samotu a život o samotě. V dlouhodobé samotě člověk dosáhne hlubší úrovně introspekce, sebereflexe a může se ponořit do hlubšího myšlení a tvorby. Pokud člověk dlouhodobě tráví čas s lidmi, které nemá rád, většina jeho energie se pohltí vnitřním vyčerpáním a nezbude mu čas na přemýšlení. A pokud by měl být celý den s lidmi, které má rád, vždycky by se neudržel a vyslovil by ještě neusazené myšlenky, čímž by se hluboké přemýšlení rozplynulo ve vzduchu.

Možná se někteří lidé ochotně staví do role vtipu, aby prý přinášeli radost druhým. Jenže radost z her a zábavy se propastně liší od radosti z posměchu a šlapání po druhých. Já však nechci ani jedno z toho. Pokud mě svět musí poznat pod nějakou identitou, přeji si, aby mě lidé vnímali jako seriózního tvůrce, snad jako vědce nebo umělce.

Nechci, aby se má existence rozpouštěla ve vtipech, nepotřebuji být vynášena do nebes, a už vůbec nechci být pošlapávána ani sloužit někomu jako doplněk. Jsem prostě já, prostě existuji, prostě jsem viděn. Nepotřebuji, aby mě vidělo mnoho lidí, protože nevěřím, že to je skutečné “vidění”. A netrvám na tom, aby ti, kdo mě vidí, byli jen současníci; mohou to být i lidé z příští éry, nebo z té další.